Vždycky jsem myslela, že umím studovat. Ne v tom smyslu, že všechno hned chápu a už nikdy to nezapomenu. Kéž by. Dokážu ale dlouho sedět na zadku a neposlat za týden všechno do háje. Přesně tohle je to moje. Je to ta moje superschopnost. A jsem na ni patřičně pyšná, a proč bych nebyla? No, spíš jsem na ni pyšná byla. Asi do listopadu.
Před několika měsíci jsem se náhodou zúčastnila jednoho workshopu Python pro začátečníky. Chtěla jsem zkusit, jestli to zvládnu, když všechno probíhá v češtině. Osm hodin výuky ukázaly, že 1) s češtinou žádný problém není, 2) ale to programování je docela zajímavá věc.
Ačkoliv je na internetu spousta kurzů, zvolila jsem si svou vlastní cestu – koupila jsem si horu knih. Základy jsem se naučila rychle. Na něco jsem si dokonce vzpomněla (na střední jsme měli zcela mimořádný program, velké díky našemu učiteli informatiky). Po pár týdnech jsem už řešila jednoduché problémy na cykly a funkce.
Pak přišly základy OOP. Všechno se hned zkomplikovalo. Abych mohla dál poctivě prokrastinovat, pustila jsem se do francouzštiny a radostně jsem sklouzla do známé rutiny. Koneckonců, každý máme své schopnosti a životní účel. Dejte mi prosím moje oblíbené tvary nepravidelných sloves. A slovník. To je všechno, běžte pryč.
A přesně v tom, předpokládám, spočívá ten hlavní problém. Na jednu stranu, pravidelně se učím. Na druhou – všechny moje projekty za posledních deset let – teda jazykové zkoušky, magisterské studium, doktorát, kurzy a práce – tak či onak souvisí s lingvistikou a překladem. V důsledku čeho:
- Zvykla jsem si hodně číst a poslouchat.
- Dobře si zapamatovávám slova, terminologii a podstatu toho, co se říká nebo píše.
- Do procvičování se obvykle pustím až po dlouhé přípravné fázi (třeba začínám v cizím jazyce mluvit, když moje dovednost poslechu s porozuměním je už docela slušně rozvinutá).
- Můžu něco prozkoumat rychle, ale velmi povrchně (co v kontextu přípravy na překládání je strašně užitečná schopnost).
- Důležité věci chápu kousek po kousku. Často v přímé souvislosti s množstvím přečetného materiálu.
- Prostě to nevzdávej – tohle je moje strategie.
Jenže s programováním to tak nefunguje. Musíte studovat jinak. Puntičkářsky sbírat drobné nesrozumitelné kousíčky informací do jednoho celku. Důkladně shromažďovat znalosti a vrstvu za vrstvou je přidávat na sebe. A kódovat. Hned. Od začátku. Ukázalo se, že ta moje zkušenost s jazyky vůbec nepomáhá. Dokonce překáží. Kromě „prostě to nevzdávej“. Nevzdávat se je to univerzální.
A z toho plyne závěr. Čím déle člověk něco studuje, tím je obratnější a výkonnější. Zároveň se tato výkonost sotva magicky rozšíří do dalších oblastí.
Závěr číslo 2. Když prvotřídní odborníci z nějakých nelingvistických oborů říkají, že se potřebují naučit či zlepšit cizí jazyk, upřímně nechápu, v čem je problém? Po tom všem, co jste se už naučil? Vážně? Pak si připomínám svůj předchozí závěr a… Ne, stejně to nechápu.
Závěr číslo 3. Můj život se rozhodně stal bohatší. Vstoupily do něj binární algoritmus, rekurze a rodičovské třídy. A jsou moc hezké.